Muzeum voskových figurín Baker street - muzeum Sherlocka Holmese Soho Leinster squere Marble Arch a Speeker´s Corner odjezd domů

Probouzíme se opět do slunečného rána. V poklidu balíme baťohy a opouštíme hostel Leinster Inn, který byl po čtyři noci naším londýnským domovem. Náš autobus do Prahy však odjíždí až v podvečer, takže máme ještě celý den na prohlídku míst, která jsme ještě nenavštívili. Už jich tolik není, ale něco přece jen zbylo.
Například čtvrť Marylebone a její hlavní atrakce - muzeum voskových figurín madam Tussaudové. Madam se původně jmenovala Grosholtzová a pracovala na dvoře Ludvíka XVI. jako výrobce voskových figurín. Po Velké francouzské revoluci přišla o zaměstnání a roku 1802 přicestovala do Anglie, kde se po neklidném životě ve svých 74 letech usadila v Londýně a roku 1835 založila dnešní muzeum.
Před muzeem se denně tvoří dlouhé fronty, my ale máme štěstí. Právě se otevírá a dav lidí se k muzeu teprve blíží. U vchodu nás vítá prďola Maculy Culkin a my si jdeme koupit lístek. 10,50L je ovšem celkem drsné překvapení. Tak to jsme opravdu nečekali. Zdeněk je cenou natolik znechucen, že opouští muzeum a odchází raději na procházku do Regent ´s parku. Já jsem doma dostal za úkol vyfotit princeznu Dianu, a tak nakonec tu nehoráznou sumu obětuji a jdu do výtahu, který veze návštěvníky na začátek expozice.
Dříve, než jsem se stačil v muzeu rozkoukat, už mě nějaký fotografický maniak cpe k figuríně Arnolda Schwarzeneggera. To je jedna z místních atrakcí. Každý návštěvník dostane cedulku s číslem a při odchodu z muzea si může fotografii vyzvednout - samozřejmě za "symbolický" poplatek. Po tomto šoku vcházím konečně do první velké místnosti. Slavnými osobnostmi se to tu jen hemží. Kousek ode mně popíjí sklenku skotské Connery, vedle se předvádí Lindford Christie a vedle něj se o raketu opírá Martina Hingisová. Některé figuríny vypadají opradvu jako živé, jako například Muhammad Ali nebo Boris Becker, ale je tu i pár vysloveně nepovedených - jako například Martina Navrátilová, ta byla fakt hnusná. Z "uvítací" haly vcházím do sportovní části, kde návštěvníky vítá Pelé sedící na míči. Další část expozice patří filmu. Najdeme tu Johna Weyna, Hitchcocka a samozřejmě Marylin Monroe, která je tady mimochodem také nějaká divná. Nechybí tu samozřejmě takové veličiny jako jsou Stallone nebo Taylorová, v další místnosti je expozice věnovaná Jamesu Bondovi (z reproduktorů zní "Golden Eye") a naproti uniká Indiana Jones alias Harrison Ford před valící se ohromnou koulí, jak to známe z Dobyvatel ztracené archy.
K nejdůležitějším částem muzea samozřejmě patří expozice panovníků a politiků. Začínáme britskými dějinami a pozvolna se dostáváme do současnosti. Tolik politických prominentů se najednou nesejde ani na leckteré světové konferenci. A tak si tu vedle sebe hoví američtí presidenti od Lincolna po Clintona, britští premiéři od Churchila po Blaira, nechybí tu samozřejmě ani náš starý dobrý Václav Havel, trošku zidealiziovaný a hlavně jako po maxidávce elixíru mládí. V případě papeže Jana Pavla II. už musíme v případě elixíru mládí hovořit spíše o koňské dávce. Zato královská rodina je velmi realistická a princezna Diana je opradu nádherná, jako živá. Zajímavý hlouček tvoří představitelé arabských zemí, takový Jásir Arafat je absolutně boží a nejraději bych mu dal pusu. Symbolickou dvojici tvoří egyptský president Anwar Sadat a Jicchak Rabin, tedy dva muži, kteří se výrazným způsobem zasadili o vznik mírového procesu na Blízkém východě. Z dalších státníků působí velmi věrohodně Helmut Kohl. Trojicí, která mě absolutně dostala, je trio Lenin, Gorbačov, Walesa. Tolik politika, před východem z hlavního sálu ještě posedávají Picaso s Einsteinem a opodál stojí Pavaroti, ale to už se blížím ke vchodu do podzemí. Tady návštěvníky nevítá nikdo jiný než samotný Adolf Hitler - jsme v pekle. Jsou tu všelijaká mučidla a také pár mrtvolek. V další části se dostávám na ulici středověkého Londýna. Všude je to samý smradlavý žebrák, v podzemní kobce pod mříží úpí vězeň. Až z toho jde mráz po zádech. Ta expozice je opravdu dokonalá včetně veškerých sluchových a dokonce i čichových vjemů. To už ale nasedám do taxíku, aby mě mohl oslovit "Duch města Londýna". Krátká projížďka historií zavádí návštěvníky ze středověku přes Jacka Rozparovače zpět do současnosti a zároveň na konec prohlídky. Ještě si prohlédnu první britskou astronautku a jdu k východu. Odevzdávám lístek, který jsem obdržel při focení s Arnoldem, a za směšných 5 liber si mohu fotografii odnést. Hmmm, vypadám fakt úžasně. Nechci!
Ve smluvený čas se setkávám se Zdeňkem a jdeme se společně podívat do Baker street, kde bydlel, jak se píše v detektivních románech, Sherlock Holmes. V jedné ze čtyřpatrových budov se nalézá muzeum tohoto slavného detektiva. Tam ale nejdeme, protože na tento kýč příliš zvědaví nejsme a tak si muzeum prohlížíme jenom zvenku. Raději míříme metrem do centra na Whitehall. Ještě než opustíme Londýn musíme nakoupit nějaké suvenýry. Já kupuji nezbytné tričko, talíř a figurku vojáka královské gardy. Poslední libry mě pomalu ale jistě opuštějí...
Metrem pokračujeme na Picadilly a odtud míříme do čtvrti Soho, kterou jsme doposud vynechali. Kdysi dávno se zde rozkládaly lovecké revíry Jindřicha VIII. a lovecký pokřik "so-ho" byl údajně kmotrem při pojmenování této rušné londýnské části. Soho je už 250 let mnohokulturní čtvrtí: jsou zde zastoupeny všechny skupiny obyvatelstva - od hugenotů, kteří se sem přistěhovali z Francie, Italů, Židů až po (a to hlavně) Číňany. Nesčetné restaurace a asijské obchody v čínském městě jsou soustředěné na Lisle street a souběžné Gerrard street, která je uzavřena čínskou bránou. A tak se můžeme chvilku projít mezi mezi reklamami a nápisy v čínštině a chvíli si připadáme jako někde v Šanghaji.
Ještě nahlížíme do několika butiků a naše procházka čtvrtí Soho končí na Leinster squere, které bylo založeno roku 1670 a v 17.století bylo nechvalně známé jako vykřičené místo zábavních podniků. Dnes sem lákají návštěvníky nesčetná kina a zároveň je to zcela ideální místo na polední odpočinek. Sledujeme předvádějící se kejklíře - například jeden černoušek tu stojí jako gumová socha a za drobák udělá nějaký směšný pohyb, opodál blbne nějaký klučík na horském kole a všude okolo postávají davy lídí a dobře se baví. Na trávníku uprostřed náměstí okolo sochy Williama Shekespeara je také plno. Někteří z přítomných čtou noviny, jiní svačí a další si sem přišli jen tak sednou a vychutnat polední pauzu. Zdeněk si koupil jednu porci fish&chips, tedy hranolků a rybích prstů, ale je toho tolik, že s tím máme oba co dělat.
Z Leinster squere jedeme metrem na severovýchodní okraj Hyde parku k Marble Arch, což je malý truimfální oblouk, který navrhl architekt Nash jako důstojný vjezd do Buckinghamského plaláce. Oblouk se však ukázal příliš luxusní pro kočáry a tak byl umístěn roku 1851 postaven zde, nedaleko místní šibenice, která ovšem dosloužila již roku 1783. Kousek odtud je populární Speeker´s Corner, což je koutek, kde si může kdokoli zahrát na řečníka a zcela svobodně se (i před zraky náhodných diváků) "vykecat". My ale nemáme na žádné povídání chuť a tak jsme se raději svalili do trávníku Hyde parku a v poloze ležícího střelce, místy i ležícího a spícího střelce, jsme dali odpočinout již tak unaveným nohám...
Nastal čas rozloučení. Okolo páté hodiny opouštíme Hyde park a jedeme metrem na stanici Victoria. Jsme opět na starém známém autobusovém nádraží. Během chvilky jsme si našli místo odjezdu a protože máme ještě chvilku čas, jdeme obhlédnou zdejší čtvť Pimlico. Rozloučení s Londýnem probíhá u kostelíku sv.Michala a v dalších velmi typických londýnských uličkách, kde stojí jeden stejný domek vedle druhého.
V 18,00 je na nádraží přistaven autobus, bohužel odjezd se z technických důvodů zpozdil až na 19.hodinu. Opouštíme Londýn. Ještě zamáváme Parlamentu, Big Benu, za chvilku se loučíme s Tower bridgem a nedlouho poté vázneme v dopravní zácpě nedaleko Docklands. Odjezd z Londýna opravdu nebyl příliš hladký, jako by se s námi britská metrople ani nechtěla rozloučit. Ale dálnice je už volná a my můžeme uhánět do Doveru. Pomalu se stmívá a když konečně přijíždíme do přístavu, je už šero. Celník se nás jen hromadně ptá, jestli máme u sebe pasy a dál nás neobtěžuje, a tak se naloďujeme na poloprázdný trajekt. Dokonce bych řekl, že oproti cestě z Francie, je loď zaplněna ještě z daleko menší části. Kromě osazenstva našeho, nutno říci tentokrát poloprázdného, autobusu, je tu jen pár řidičů kamionů a tak restaurace a herny zejí prázdnotou. Cesta přes kanál La Manche trvá klasických 75 minut a my již za tmy můžeme pokračovat z Calais dál do Belgie. Ještě jsem si počkal na hranici, kterou jsme překročili okolo půlnoci a na svém dvousedadle se ukládám ke spánku. Probudil jsem se až u letiště ve Frankfurtu. Cesta ubíhala celkem plynule a my jsme polykali další a další kilometry nekonečného Německa. Musím poznamenat, že jsem se sice rád svezl trajektem přes kanál, ale cesta letadlem se mi v březnu přece jen zamlouvala víc. Inu dvě hodinky letu a dvacet hodin jízdy autobusem je trochu rozdíl...
Po poledni jsme v Čechách, ještě krátká zastávka v Plzni a hurá do Prahy. V Praze jsme okolo druhé hodiny. Naše cesta je u konce. Ještě hodina jízdy linkovým autobusem a vítá nás starý dobrý Tábor.