Ráno se na nás konečně z oblohy směje Slunce a vypadá to na krásný den. A tak dlouho neotálíme a vyrážíme znovu do ulic Britské metropole. Centrální linkou jedeme na stanici Bank. Tady jsme to ještě neprozkoumali...
Z metra vycházíme na velké křižovatce přímo ve finančním centru Londýna. Stojíme před budovou Bank of England, tedy před Anglickou bankou. Pro Angličany je tato budova součástí jejich kultury stejně jako fish & chips (ryba s hranolky) nebo fotbal. Bank of England byla založena roku 1694 z popudu W.Patersona jako soukromá společnost a před tím, než roku 1734 přesídlila na ulici Threadneedle street, se nacházely její obchodní místnosti v cechovních domech obchodníků s textilem a potravinami. Od roku 1988 je v bance muzeum, které návštěvníky seznámí se založením a historií banky a s počátky anglického bankovnictví.
Naproti Bank of England jsme mohli obdivovat další významnou budovu - Royal exchange, neboli Královskou burzu, která byla založena roku 1566. Současnou budovu vytvořil roku 1844 v klasicistickém slohu s předsíní nesenou osmi koritskými sloupy sir William Tite. Podle tradice se ze schodů předsíně vyhlašuje jmenování nového monarchy. Před budovou stojí jezdecká socha lorda Wellingtona.
Z finančního centra jsme podnikli krátkou procházku moderní částí Londýna. Samozřejmě jsme nomohli minout futuristickou budovu pojišťovny Lloyd´s of London. Já osobně nemám nic proti moderní architektuře, ale v případě této podivné stavby, u které jsem si nebyl zcela jistý, zda je již dokončena nebo pouze ve stádiu výstavby, bych při hodnocení vzhledu chválou asi šetřil. Ona tato stavba již při pohledu od Temže působila tak trochu podivně a nutno říci, že z blízka vypadá ještě podivněji. Není se co divit, jejím autorem je Richard Rogers, tedy autor známého pařížského centra Georgese Pompidoua, který taková zařízení, jako jsou výtahy, schodiště a různé armatury, umisťuje zásadně vně svých staveb a ty pak působí dojmem, že jsou postaveny tak trochu naruby. Je to dost nezvyklé, i když možná zajímavé, ale prosklené mrakodrapy stojící všude okolo na mě působily přece jen kompaktnějším dojmem.
Okruh moderní částí Londýna jsme opět uzavřeli u Anglické banky a sestoupili zpět do metra. Naším hlavním cílem je Greenwich, kam se dostaneme (jak jsme si našli v mapě) trasou metra zvanou Doclands Light railway. Dost dobře jsme nevěděli, co od této linky máme očekávat - jestli je klasické metro nebo něco jiného a jestli zde vůbec budou platit naše víkendové jízdenky. Počátek této trasy je právě na stanici Bank. Nutno poznamenat, že Bank je absolutně nejsložitěší a nejrozsáhlejší stanice metra v Londýně. Kříží se tu celkem pět tras, což by ještě nebylo tak nejhorší, bohužel tyto trasy neleží zrovna přímo nad sebou a tak se přestup z určitě trasy na jinou může stát docela zajímavým výletem s reliéfem připomínajím horskou túru. A to se právě poštěstilo nám. Hledajíc stanici kýžené trasy, našlapali jsme v podzemí snad pět kilometrů. Po chvíli jsem absolutně ztratil přehled jestli jsme na povrchu nebo někde hluboko v podzemí, ale nakonec jsme Docklands Light railway zdárně našli. Ukázalo se, že je to jedna z nejnovějších tras metra. Vlak byl zcela jiný než na ostatních linkách a samotná trasa nedlouho po opuštění počáteční stanice opouští i podzemí a vede po povrchu. Navíc k nám z reproduktou promlouvala průvodkyně a upozorňovala nás na to, co kde můžeme z okna vidět. A tak jsme si pěkně prohlédli moderní a stále ještě budovanou čtvrť Docklands, včetně nové Millenium hall. Nutno poznamenat, že Docklands, tedy zbrusu nové futuristické městečko postavené na troskách starých nepoužívaných doků z 19.století, je stavebním omylem vlády premiérky Thatcherové. Autonomní stavební úřad založený roku 1981 se vzhledem k neomezeným stavebním možnostem rozhodl pro stavební boom a výsledkem je přepychová luxusní čtvrť plná moderních prosklených budov, které ovšem většinou zejí prázdnotou, neboť ani menší firmy natož průměrný obyvatel Londýna si nemohou dovolit platit nájemné až 2000 liber měsíčně.
Metrem jsme dorazili až na stanici Crossharbour. Tady vlak nečekaně končí, dál je nějaká výluka a zbylé dvě stanice musíme dojet autobusem, typickým dvoupatrovým - aspoň se v něm konečně svezeme. Ihned zabíráme místo v prvním patře a vychutnáváme si asi pětiminutovou jízdu. Dalších pět minut pak čekáme než se autobus vyprázdní a my se dostaneme ven... Dále jdeme pěšky až k nábřeží Temže. Na druhém břehu je Greenwich a pod řekou vede podchod. Ještě si v parku dáme polední přestávku a pak už vzhůru do podchodu - 33 stop pod dno Temže a 50 stop pod povrch. Dolů se dá sjet výtahem nebo po schodech. My jsme samozřejmě mladí, energií překypující cestovatelé a tak samozřejmě...jedeme výtahem...
Vstupní šachta podchodu ústí v greenwichském přístavu. Kromě výletních loděk tu v suchém doku kotví také loď Cutty Sark, která přivážela z Číny čaj a roku 1922 byla přeměněna ve školní plachetnici. Chvilku okukujeme zajímavé plavidlo a podél Temže se jdeme podívat na královskou universitu. V jedné z bočních uliček vedle areálu university jsme neodolali pokušení a zašli jsme na exkurzi do typického anglického pubu. Lidí je tu doce dost a obsluha u baru se má co ohánět. Mají tu několik druhů piv a na každé tu stojí extra fronta.
Z hospůdky jdeme směrem ke Greenwich parku, který kdysi býval loveckým revírem, ale dnes slouží jako místo odpočinku a sportovního vyžití. Na okraji parku ještě míjíme dvě významné budovy - Queen´s House (Královnin dům), který roku 1616 navrhl Inigo Jones pro manželku krále Jakuba I. a také mohutnou budovu námořního muzea. V tomto muzeu jsou zdokumentované dějiny britské mořeplavby a v západní části muzea jsou umístěny staré lodi a jejich modely. V horních patrech je výstava věnovaná mořeplavci Jamesu Cookovi. Za muzeem ještě stojí budova Královské námořní školy se dvěma cibulovitými věžičkami, kterou v 17.století architekt Ch.Wren navrhl jako sídlo pro námořní veterány, ale od roku 1873 zde studují námořní důstojníci.
Nejdůležitější stavbou v Greenwichi je ale samozřejmě Stará královská observatoř, na jejímž pozemku probíhá hranice mezi východní a západní polokoulí. Observatoř stojí na návrší v Greenwich parku. Pohled na nevelké stoupání, které budeme muset na cestě k nultému poledníku překonat, nevydržel Zdeněk psychicky a zhroutil se (jako spousta lidí okolo nás) bezmocně do trávy. Využívám "přestávku" a snažím se pořídit nějaké záběry.
Výstup k observatoři nakonec proběhl zdárně a tak již za chvíli staneme na kýženém poledníku. Bohužel ryska, která označuje rozhraní dvou zemských polokoulí leží uvnitř oploceného areálu a jak správně tušíme, pokud se po nultém poledníku chceme projít, budeme muset zaplati 5L. Je pravda, že za tuto cenu si potom můžeme prohlédnou celou observatoř i se zajímavou expozicí starých astronomických přístrojů, ale přece jen je to neplánovaná investice. Musím, ale říci, že jsme vynaložených peněz nakonec nelitovali, protože vnitřek observatoře rozhodně stojí za vidění, a to nejen pro nás geodety.
Z prostranství vedle observatoře je krásný panoramatický výhled na východní část Londýna. Při dobré viditelnosti je vidět Tower bridge i kupole katedrály sv.Pavla. Parkem sestupujeme do přístaviště, abychom ještě nasáli pohodovou atmosféru Greenwiche a popřemýšleli, jak se nejlépe dostat zpět do centra. V přístavišti zjišťujeme, že za 6L se můžeme svézt lodí až k Parlamentu. Na tu dálku nám to připadá jako dost solidní cena a tak neváháme ani minutu. A dobře jsme udělali, během 50 minutové jízdy jsme si prohlédli celé londýnské nábřeží a vychutnali si průjezd pod Tower bridgem.
Blíží se podvečer a my jsme zamířili od Parlamentu na Trafalgarské náměstí, abychom si tu vychutnali konec dne. Mezi holuby se prohání celkem početná banda lidí na kolečkových bruslích. Mezi nimi i jeden černoušek v dresu Českého hokejového národního týmu se jmenovkou "Beránek"!
Přemýšlíme co dál. Já bych ještě strašně rád viděl fotbalový stadion ve Wembley. Zdeněk má jiný plán a tak se na dvě hodiny rozdělujeme a já mířím do metra. Problém je ten, že Wembley leží až ve čtvrtém pásmu, takže moje víkendová jízdenka je momentálně na nic. Navíc ani nevím, na jakou stanici mám vlastně jet. Ve čtvrti Wembley je stanic metra povícero, hlavně na trase Jubilee. Můj tip nakonec padl na stanici Wembley park na trase Metropilitan. U automatu kupuju lístek, ale pouze dětský. Snad mě nevyhmátnou....
Nejdříve jsem zamířil na stanici Baker street, kde je přestup na Metropolitan. Baker street je také poměrně komplikovaná stanice, připomínající spíš nádraží, ale cestu na správnou linku jsem našel bez potíží. Metropolitan uhání po povrchu takže si spíš připadám jako ve vlaku. Opět si mohu prohlédnout londýnské předměstí. Navíc tato linka spoustu stanic vynechává a tak se přede mnou za několik minut objevuje silueta jednoho z nejslavnějších fotbalových stadionů světa. Stanici Wembley park jsem trefil správně. Při výstupu z metra mi pomůže můj dětský lístek. Hlavní je, aby se otevřely turnikety a aby si kontrolór nevšiml, že se můj lístek hlásí červenou barvou...
Špatná věc se podařila a já se mohu jít podívat ke stadionu. Vede k němu široký chodník, připravený pojmout i několik desítek tisíc anglických rowdies. Neomylně mířím k hlavní bráně se dvěmi věžičkami a už se těším, jak posedím v ochozu stadionu. Ovšem vchod je zatarasen, něco je špatně... Po chvíli mé oko spočine na jednom z plakátů - Rolling Stones a zítřejší datum. To snad není pravda! Zítra tu mají koncert Rolling Stones a dnes pro ně budují na stadionu scénu, kterou pochopitelně před koncertem nesmí nikdo vidět! To mám za ten dětský lístek. Mohu si stadion pěkně obejít kolem dokola, ale dovnitř se nedostanu! Jedna z bran je průchozí ale hlídá tu nějaký bodyguard. Sanžím se ho přemluvit, abych směl alespoň nahlédnou do ochozů, ale marně. "Nemohu vás pustit dovnitř. Stavíme tam scénu pro Rolling Stones. Opravdu ne, je mi to líto...". Mně taky. Že jsou mi nějací Rolling Stones celkem ukradený mu asi nevysvětlím. A tak jako připitomnělý fanatický fanoušek slavné rockové kapely šplhám po další ze vstupních barn ve snaze natočit si aspoň něco z útrob stadionu. No, kousek zeleného trávníku a tribun jsem přece jen zachytil...
Ještě chvilku jsem obcházel okolí stadionu, abych se ujistil, že žádná cesta dovnitř opravdu nevede a zamířil jsem zpátky do metra. Opět kupuji dětský lístek - ten mi pomůže dovnitř. Ve druhém pásmu zase začne platit moje víkendová jízdenka a bude to v pohodě. Jen se dostst dovnitř. "Haló pane!", volá na mě kontrolór v okamžiku, kdy už mám za sebou turniket a sestupuju na nástupiště. "Je to v háji, viděl mě. No nic, anglicky neumím a hotovo", jdou na mně černé myšlenky. "Jdete špatně, musíte na vedlejší nástupiště...", uporňuje mě ta dobrá duše a já jsem si zhluboka oddechl. Asi za půl hodiny se opět scházím se Zdeňkem na Trafalgar squere a ještě chvíli sedíme na podstavci sloupu admirála Nelsona a pozorujeme bruslaře, holuby a veškerý podvečerní shon...
Noc začíná. Z Trafalgarského náměstí míříme po Charing Cross road na náměstí Leinster. Tady mají své dostaveníčko kejklíři z celého Londýna a panuje tu velmi uvolněná atmosféra. V okolí je několik zábavních podniků - my jsme zamířili do několika poschoďové megaherny. Najednou jako bychom se ocitli v pokročilé fázi 21.století. Tolik elektroniky a automatů jsem ještě v životě najednou neviděl. Všude jezdí eskalátory, do toho hudba, efekty doprovázející jednotlivé hry a plno lidí. Trvalo nám to hodnou chvíli než jsme se z tohoto hráčského megadoupěte vymotali. Raději jdme okolo pouličních restaurací na náměstí Picadilly, kde nasedáme opět do metra a jedeme znovu na South Kensington, abychom si tu prohlédli to, co jsme včera pro déšť nestihli.
Opět vystupujeme u budovy Victoria & Albert muzea, ale tentokrát nemíříme do Bromptonu, ale směrem k jižnímu okraji Hyde parku. Jdeme okolo budovy Science muzeum a naším cílem je známá Royal Albert Hall. Je to mohutná oválná stavba z červených cihel se světlými terakotovými pruhy. Teď v noci je navíc krásně osvětlená. Royal Alber Hal je koncertní síň, kterou zdobí devadesátimetrová kupole ze skla a litiny. Stavba vznikla v letech 1867 až 1871 podle návrhů inženýrů Fowkeho a Scotta. Budova pojme 8000 lidí a ačkoliv má celkem špatnou akustiku, londýňané ji velmi milují. Naproti stojí 55 metrů vysoký pomník Albert Memorial. Královna Victorie ho dala podle návrhů architekta G.G.Scotta roku 1871 postavit na památku svého milovaného manžela. Alberta obklopují čtyři postavy symbolizující jeho zájmy: Obchod, Zemědělství, Inženýrství a Průmysl.
Pořizuji pár nočních fotografií a setmělým Hyde parkem míříme do hostelu. Čeká nás poslední londýnská a noc a zítra rozloučení s touto nádhernou metropolí....